Fyzické a duševní zdraví herectva v Česku

Tato výzkumná zpráva nabízí rámcové informace k problematice zdraví českého herectva. Cílem výzkumu bylo zjistit, zda má herecká profese vliv na fyzický a duševní stav umělců, jaká je povaha těchto dopadů a jak jsou vnímány a hodnoceny samotnými aktéry.

Výzkumná sonda prokazuje rozdílné vnímání vlivu herectví na fyzický a psychický stav umělců. Zatímco po fyzické stránce není herecká práce hodnocena nijak negativně,
ba naopak – dle některých vyjádření herectví motivuje a vede umělce k udržování fyzické kondice, s psychickou stránkou je to o poznání složitější. Udržet psychickou pohodu je v tomto povolání náročné především z důvodů nejisté práce a odměny, nepředvídatelnosti a nepravidelnosti příležitostí, a tedy i životního rytmu a jako negativní aspekt je zmíněn i nesoulad s cirkadiánním rytmem. Praxe, v níž herectvo působí, je dána dlouhodobým vývojem a je globálně ustálená (divadla hrají večer, natáčí se podle natáčecích dní i více než 12 hodin denně apod.), změny se tedy prosazují jen velmi obtížně. Nicméně v oblasti profesních podmínek lze mnoho věcí zlepšit, a tím zmírnit sociální dopady, a tedy i stres, který vzniká z ekonomické nejistoty. Férové odměňování, vyvážené smlouvy, etické vztahy v rámci tvůrčích týmů, zvyšování povědomí o pracovněprávní problematice, podpora či rozvoj agenturního zastupování – to jsou možné cesty ke zlepšení podmínek herectva na trhu práce.

Dalším významným aspektem je samotná podstata herecké práce, jíž je psycho- fyzická umělecká transformace a ztvárnění role. Náročnost tohoto (dlouhodobého i opakovaného) procesu spočívá v práci s emocemi, vnitřní energií, představivostí a koncentrací. Tato „migrace identit“ může velmi negativně ovlivňovat reálné sebe- pojetí, chování, pracovní, osobní i rodinné vztahy. Jedním ze závěrů našeho šetření je nutnost věnovat více pozornosti herecké psychohygieně a učinit z ní součást vzdělávacího procesu už na školách. Dalším doporučením je dostupnost specifické terapeutické či psychologické podpory v rámci tvůrčího procesu.

Dalším aspektem je ochrana osobních hranic, soukromí, důstojnosti a integrity umělců. Sem patří téma koordinace intimity, které se postupně v českém uměleckém pro- středí buduje a standardizuje. Bezpečné hranice je třeba nastavovat v rámci tvůrčího procesu tak, aby nebyl pro jeho aktéry zraňující, či dokonce traumatický. Existuje řada kazuistik, kdy chování nadřízené osoby (režiséra nebo šéfa souboru) překračovalo meze profesionality a etického chování směrem k šikaně, bossingu, psychickému týrání. Patří sem ale také méně nápadné, nicméně rovněž problematické „zacházení s lidmi“ v rámci konkurzů či plánování uměleckých projektů, kdy se jako samozřejmost bere to, že jsou stále k dispozici, jako by jejich čas a kapacity měly nulovou cenu. Tato „měkká zranění“ se odrážejí citelně v sebepojetí umělectva, které často prožívá nedostatek validace a respektu. Subjektivně prožívaný nedostatek respektu coby hlavní problém českých umělců už popsal dřívější výzkum IDU mapující umělecké kariéry napříč uměleckým spektrem (Návratová et al., 2024).

Z hlediska organizací, tvůrčích týmů a produkcí vyvstává otázka kapacit ohledně péče o zdraví a celkového wellbeingu uměleckých týmů, včetně jejich vedení.
Je třeba zvyšovat povědomí o respektování osobních hranic, otevřené komunikaci, etice profesních vztahů a také férových odměnách. Zvýšení pozornosti k těmto tématům může být prvním krokem k posílení stability institucí i jednotlivců, a tím i celého sektoru kultury. Divadla financovaná státem a samosprávou by měla vyjedná- vat o finanční a strukturální podpoře wellbeingu, například zřízením ombudsosoby, psychologické či mediační podpory. Obecně by oblast performativních umění měla tuto problematiku detailněji mapovat a odpovídat na nálezy tohoto šetření. Na závěr ještě připomeňme odbornou lékařskou specializaci na oblast performing arts, která se rozvíjí v zahraničí a věnuje se specifickým zdravotním potřebám uměleckých profesionálů a profesionálek v oblasti scénických umění, včetně audiovize.